Pribehy
Stodola.
Tento příběh se údajně odehrál na podzim v malém německém městečku krátce po skončení druhé světové války. Událost, která se tu stala, ji přisuzována krutému německému poručíkovi. Jmenoval se Hagen a jeho chování se podobalo římskému vládci Nerovi. Když se to stalo, Hagen byt už dávno po smrti.
Chlapec a dívka, říkejme jim Richard a Kateřina, se sešli na domluveném místě pod lampou na rohu hlavní třídy o deváté hodině večerní. V domnění, že společně prožijí krásný večer. Ruku v ruce kráčeli šerou hrubě dlážděnou ulicí. Vlasy jim cuchal chladivý podzimní vánek. Sem tam se ulicí mihly zlověstné stíny žebráků a bezdomovců a přes silnici přeběhla hladová polomrtvá krysa.
Když měli obytnou část města za zády, vydali se prašnou polní cestou do staré opuštěné skoro rozpadlé stodoly. Nejedou je cestou k barabizně k smrti vyděsily zapadlé žlutozelené svítící oči vyzáblé zaběhnuté černé kočky.
Když dorazili ke stodole, u vrat se houpala zrezavělá ještě hořící petrolejové lampa.
"Já se bojím, pojďme pryč!" řekla Kateřina svému společníkovi.Richard na její žádost nedbal, vzal lampu a začal otvírat vrata. Ticho podzimní noci rozřízl hlas úpějících léta nemazaných pantů. Oba strachy uskočili. Chvíli nehnutě stáli, než se odvážili vejít dovnitř. Ve stodole usedli na seno a zamilovaně si povídali. Po chvíli dívka řekla, že si potřebuje odskočit, ať na ni počká. Vyšla za stodoly. Byla pryč pár vteřin, když se ozval pronikavý nervy drásající dívčí jekot. V tom okamžiku Richardovi stuhla krev v žilách. Když se vzpamatoval z šoku, vyběhl ze stodoly jako opařený a hledal svou dívku. Třesoucím se hlasem volal její jméno, ale nikdo se neozýval. Zmateně pobíhal kolem stodoly a hledal svou milou. Za rohem narazil na krvavou stopu a ta ho zavedla k hromádce ještě horkého popela. Na ní ležely ohořelé zbytky kostry a na nich lebka, na které byl vyryt hákový kříž. Byla to lebka mladé dívky. Jak to hrůzostrašné zátiší Richard spatřil, složil se jako domeček z karet. Při tom upustil lucernu, která dokonala dílo zkázy.
Ráno zemědělci, jdoucí robotovat na svá pole, uviděli místo stodoly hromadu ohořelých sutin a nedaleko ohněm poznamenané zbytky chlapcova těla. Tělo Kateřiny ani její pozůstatky se nikdy nenašly.
Dědeček
V jednu krásnou noc se malá Suzy(když už celý dům spal) šla napít dolů do kuchyně. Nemohla usnout. Nalila si z kohoutku studenou vodu a zavzpomínala na zesnulého dědečka. Oči v sloup. Stála v kuchyni a před ní bylo okno. Venku foukal studený vítr, který ohýbal stromy. Psal se 6.listopad 2006. Za minutu půlnoc. Minuta utekla dřív, než se dalo čekat a když odbila první rána, Suzy se podívala z okna. Viděla tvář, kterou v tu chvíli chtěla vidět ze všeho nejvíc. Její dědeček. otočila se, a zavolala na celý dům:"Pojďte sem všichni!" Celý dům se probudil a seběhl dolů. Suzy se otočila, ale její dědeček byl pryč. Vítr ustal. Celou krajinu osvětlovala zář měsíce v úplňku. Všichni měli Suzy za blázna, které se jen něco zdálo, ale ona svého dědečka skutečně viděla. Nikdo jí ale neveřil. Druhý den ráno obcházely kolem domu. Před oknem našla malá Suzy platíčko léku na astma. Nikdo z její rodiny astma neměl, jenom její mrtví dědeček. Jejím rodiče to ale vysvětlili slovy:" Někdo je sem mohl odhodit!" proč malé Suzy nikdo nevěřil? Protože jí bylo jenom 8 let? O týden později ale viděla mrtvého dědečka celá rodina.
